"Tak jo"

Psal se prosinec roku 2010. Lucka opět měla přijet zamnou a měli jsme spolu u mě doma ztrávit celý víkend. Přiznám se, vsadil jsem vše na jednu kartu. Řekl jsem si že jestli to nevyjde tentokrát tak nikdy. (jak typické pro chlapy :-) )  Znáte to, kluk se snaží seč může, snaha o jakoby náhodné dotyky, posléze vyhledávání situací kde by mohl dívku obejmout, nebo jí podat "jakoby pomocnou ruku" :-), všechno tohle jsem završil jednou otázkou: "Může chlap políbit ženu na znamení toho že si jí Váží?" už ani nevím co Lucie odpověděla, ale asi že jo, protože jsem jí opravdu políbil. Nicméně při jakékoliv náznaku polibku Lucí vždy uhnula  anechala se políbit maximálně na tvář. "Sakra žvejku mám, z huby mi snad tedy netáhne" Někde byl ještě zádrhel, až do soboty jsem byl bezradný. Pořád jsem si říkal: "Bukaji máš už jen pár desítek hodin musíš jí, (když né okouzlit) tak ukecat, lepší příležitost už mít nebudeš" Lucie přišla s dárkem. V jeden den totiž Lucka slaví svátek a já narozeniny. Lepší příležitost snad ani nemohla být. Teď se to musí podařit. Obejmutí, poděkování, pohlazení a.... polibek. "Sakra zase nastavila tvář, no tak to je v .... tady si neškrtnu. Ta holka je opravdu moc silnej kalibr a tohle jen tak neporazim" Pomalu ale jistě jsem to vzdával. 

     V noci na neděli jsem si řekl že sám sobě dám poslední šanci. "Ha jen tak balim daleko lepší pohled a sice: Lucí jestli se ani teď nenecháš sbalit, tvoje chyba :-) " A najednou ejhle. Lucie pookřála a snad si i uvědomila, že lepšího kluka nikdy mít nemůže a já jsem byl šťastný že to vyšlo, protože i já jsem věděl že lepší dívku mít nemůžu. Poprvé jsme se milovali. Nádhera žárný syrový sex, ale citovka, láska, něha, porozumnění, chvíle napětí, zkoumání těla toho druhého, obavy zda si to či ono můžeme dovolit.... Však to každej zná. :-) Potom jsme usnuly. 

     Ráno (no v našem případě spíše brzké odpoledne) jsme procitli a já jsem si uvědomil, že to nebyl sen, že ta dívka co leží vedle mě pravděpodobně cítí to samé co já. Že se mi to nezdálo jsem poznal podle toho co jsme měli na sobě.... :-) Když se Lucie vzbudila, usmála se a pozdravila. Byla nádherná (vždy jsem tvrdil že žena je nejkrásnější když se probudí, protože je taková jakou jí bůh stvořil nenamalovaná, prostě krásně svá). Chvilku jsme nevěděl, jak stočit rozhovor na to co si o tom mám myslet když najednou Lucie řekla: "Mě se nechce domu". Vědom si toho jak mi právě nahrála a taky díky mému smyslu pro improvizaci a pohotovým reakcím (jak rád se takle chválím) jsem odpověděl: "Musíš do školy, musíš jet domu, ale mám návrh. Jeď domů, ale zároveň zůstaň semnou" Nastalo ticho, icho které pro mě osobně bylo neuvěřitelně dlouhé i když trvalo asi jen pár vteřin. Ticho ve kterém se mi honilo hlavou to že teď opravdu poznám jestli budeme něco více než kamarádi a navíc jak moc znamenala pro Lucku uběhlá noc. Ticho za kterým měl následovat verdikt, který rozhodne o mém/našem následucjícím statusu nejen na xichtí knížce (tu má jen Lucie já ne). A pak se Lucka jen tak, jakoby mezi řečí, jakoby jen tak mimochodem, nadechla a šeptla: "Tak jo" 

     Byl jsem nejšťastnější na světě. Nevěděl jsem co mám dělat. Obejmul jsem jí a chtěl jsem jí umačkat. Umačkat radostí, pýchou, láskou, štěstím. (No ještě že jsem to neudělal :-)  ted' bych jí neměl ) Od té doby se po tomto světě netouláme každý vzlášť, ale spolu. Já, Lucka a Jerry. Náš Jerry a teď vlastně i Čestmír, ale o tom zase jindy. :-)